Rozjímání ve svatodušní čas
V čase, kdy Země vydává ze sebe všechno nejkrásnější, kdy květy se široce otvírají slunci, jeho teplu a světlu vstříc, aby je přijaly do sebe, aby jimi žily, rostly, kvetly do krásy a do plodu, přichází tajemné působení Ducha svatého. V tomto čase dostává se duši sil k plnějšímu pochopení Božích zákonů a k rozvinutí duchovního života. Duše je tehdy vnímavější a nejpřístupnější úvaze o velkém stvořitelském díle Božím.
I má duše je dojata, když hledí do krásy Země, do jejích nesčíslných tvarů a barev. Její mysl letí jako ptáček vzhůru k nebesům, aby jako on zpěvem vzdala díky Stvořiteli, aby zaplesala a zaradovala se nade vším, čeho se jí každodenně od Boha dostává. Plněji a bystřeji si uvědomuje, že myslí, vnímá a chápe, že dotýká se Země, že žije, mluví a jedná. I v ní se probouzejí dříve neznámé a netušené myšlenky a city.
Jako krásný květ, jenž z pupenů vyrůstá, aby rozevřel kalich svůj a ukázal celou svou krásu, tak i duše má probuzena jemným vánem Boží milosti, jemným políbením Kristovy lásky, otvírá city a myšlenky, aby rozpjaly náruč vstříc teplu, záři a jasu, které přicházejí k ní z nebeských sfér.
A v tento krásný zemský čas, kdy Země se celá koupe ve slunečním jasu, kdy ptáci zpívají a všechno kvete, přichází k duši mé z nebeské sféry přesvatá síla, nejčistší pramen milostí Ducha svatého. Ach, jak přímo bázeň duši jímá, když si uvědomí tento přesvatý čas, když si uvědomí, kdo se v tomto čase k Zemi sklání. Sklání se, aby těm, kdo mají duši rozkvétající do květu, otevřenou jako nejtoužebnější náruč všemu neznámému, tajemnému, ale přitom krásnému a silnému, co z Boha vychází, dal ze sebe částečky sil.
Tyto síly dopomohou duši ke statečnosti, vytrvalosti, v dobrých úmyslech a snahách, ujasní mnohé těžké problémy hmotného života, posílí v utrpení a při očišťování duše, odkryjí stíny i veškeré její nečistoty, skryté v nejtajnějších a nejhlubších místech niterných.
Ó, jak maličká je má duše před Bohem, jak málo má velké moudrosti a lásky. Jen nepatrné úlomky zachycuje, jen zdaleka a nesměle tuší, že Boží dílo je úžasné a hluboké.
A přece má v nitru touhu, aby mohla pochopit část těchto nesmírných tajuplných věcí, aby se mohla přibližovat k velikému Tvůrci, čerpat z nepřeberných pokladů Jeho Ducha. Avšak marná je touha, marná snaha odkrýt tajemství, marné vzlety myšlenek a citů do neviditelných a neznámých sfér a prostorů, dokud Tvůrce sám neodkryje clonu před očima člověka, dokud nevloží sílu do jeho ducha, která jediná může rozdmychat bystrost a chápavost pro věci a dění skryté. A tuto sílu k poznání a pochopení posílá po Duchu svatém, který je částí samého Tvůrce.
Vím tedy, ke komu se mám obrátit, toužím-li opravdu upřímně a vřele po pochopení Božích tajemství, po všem, co mi umožní cestu k Bohu, neboť k tomu všemu dopomáhá Duch svatý.
Veliká a neobsáhlá je působnost Jeho v nitru člověka. Jestliže si toto uvědomuje má duše, tu s velkou úctou a s vřelou toužebností očekává svatý čas Jeho působení a těší se i doufá, že na ni skane krůpěj omilostnění, že i ji podaruje Dárce věčného Boha, Duch svatý, aby mohla lépe prospívat na cestě k dokonalosti své, na cestě k Bohu.
Ano, duše má již vykročila na svou těžkou, avšak radostnou a slavnou cestu, když se navrací do náruče Otcovské. Ruka Ježíše Krista ji na ni uvedla. Avšak duše sama nyní musí prokazovat, že svou touhu po Bohu bere vážně a opravdově, že nechce již žít životem Země, ale že chce žít životem nebes. Tato její opravdová touha nemůže však zůstávat jen v mysli a v citu, ale musí vyjít z nitra přeměněna v život - přeměněna ve skutky.
Ale od vřelé touhy nitra až ke skutkům, jež touhu zevně vyjadřují, je dlouhá cesta, plná obtíží a zkoušek, plná obav a časté malomyslnosti. Je proto třeba, aby slabá vůle byla posílena.
Kdo ji však může posílit? Nikdo jiný nežli Ten, k Němuž touha duše letí, k Němuž se upínají veškeré naděje, veškeré myšlenky - Bůh sám.
A Bůh, vida slabost duše, vida i její snahu k dobrému, vychází ku pomoci. Posílá v tento čas Ducha svatého, aby pomohl ve všech věcech, na všech stranách, kde je potřebí: zpevnit víru, podepřít naději, rozvinout lásku, posílit vůli, aby silně a neochvějně stála ve všech zkouškách a pomohla setrvat v dobrém myšlení, slovu i skutku.
Ó, jak je mi třeba těchto milostí Ducha svatého, jak po nich toužím. Vždyť má vůle tolikrát se hroutí v pokušeních i zkouškách, víra se často chvěje v základech, naděje slábne a láska - ta je jako holátko bez peří, slaboučká a neschopná života.
Jak mohla by duše prospívat na cestě k Bohu, jak by proměňovala a vtělovala myšlenky a zbožná slova do života, do skutků?
Ó, zajisté, jen pomaloučku by kráčela svou vytčenou cestou, možná, že by se i zastavovala, klopýtala a znovu upadala do starých chyb - do starého způsobu života, který je příčinou soudů a trestů Božích a tím nových a nových utrpení.
Jestliže si uvědomuji tyto své slabosti, tím více toužím, tím více se těším na pomoc Boží, která přichází v darech Ducha svatého. Ačkoli se cítím velmi nehodna, přece toužím své myšlenky pozvednout, city posílit a složit je k nohám velikého Dárce a prosit Ho z celé duše, aby v čas svého naklonění k lidem i na mne se rozpomenul a podaroval mne vším, co v sobě skrývá, v takové míře, jak si zasloužím.
© Božena Cibulková