Jan Werich
Na jedno jsem vždycky věřil. Že nás Pán Bůh udělal všecky stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A v...šichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druh&y acute;. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má fortelnější ruce, možná že má větší bicepsy.
Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi.
Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny.
Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi.
Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny.
Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.