Cesta

Spojení s naší Božskou podstatou, s naším Já jsem je jako odlupování jednotlivých vrstev cibule, až se nám odhalí krásné jádro. Tímto jádrem je naše Já jsem a zmíněnými vrstvami jsou závoje iluzí, které jsme nashromáždili v průběhu věků, jež jsme prožili v hustotě této planety. Naše strachy, emoční jizvy, víra ve smrt, stárnutí nemoc a omezenost. Nakonec se VŠE rozvine k pochopení toho, že nejenže musí existovat něco víc, ale že opravdu a zcela určitě existuje něco víc. Říká se, že Vyšší Já a Já sem se - kvůli své rozsáhlé, multidimenzionální podstatě a existenci na mnoha ostatních úrovních bytí - nezabývají "prodloužením duše"či osobností až do té doby, než je toto "prodloužení duše" (tj. my ve svém vtělení) vyhledá a bude je chtít poznat. Prvním krokem tedy je upřímná a v srdci pociťovaná touha poznat víc.

Dalo by se to přirovnat k rodiči, který sleduje dítě na hřišti, je si vědomo jeho pohybu, ale věnuje se čtení novin, dokud dítě samo neřekne, že je unavené a chce jít domů. Poté tento rodič převezme zodpovědnost a něžně je uchopí za ruku. Dítě však musí jít samo. Je třeba, aby se stále znovu rozhodovalo "ujít tuto cestu". Jeho svobodná vůle mu umožňuje během cesty fňukat a otálet anebo kráčet tiše a šťastně. Stejně tak je tomu s našim vývojem. Nikdo za nás nemůže projít naši cestu ke znovusjednocení s našim Vnitřním Bohem. Je to vnitřní cesta a pouze my můžeme vyladit svou frekvenci a uvést ji do souladu s naší ryzí podstatou, neboť naše frekvence reaguje na naše myšlenky a kdo jiný než my řídí naše myšlenky? Naše frekvence se mění podle našich slov, činů a každého rozhodnutí, které učiníme od stravování, přes způsob vnímání až k mnohému dalšímu.